Different love

23. července 2014 v 11:38 | Maggi |  Different Love
Oukej. Takže jsem zase spontálně napsala první kapitolu do nové povídky, kterou jsem vymyslela, když jsem si dělala čaj. První není prolog, protože na prolog je to dost dlouhý, takže prostě hned první kapitola. A stane se tam toho fakt hodně. Možná se i bude zdát, že jsem celou povídku napsala do téhle kapitoly. Ale nenapsala. :D Stane se tam toho fakt docela dost a asi je to trochu uspěchaný, ale já to tak potřebuju mít napsaný, abych se mohla líp rozjet.
Jinak Chane? Ten xReader bude do příští středy. (vím, že je to docela dlouho, ale dává mi to celkem zabrat)
Napište do komentářů, jestli mám pokračovat, nebo se na to radši vykašlat, vždycky tady mám ještě dvě rozepsaný povídky. :D

Chapter 1 - Just Saying




Seru na to!
Seru na kluky a všechno kolem nich! ..A při tom vypadal tak fajn. Kdo by řek, že je to jenom další pitomec, kterýmu de jenom o sex.
Za celých devatenáct let mého života jsem nepotkala jednoho jediného kluka, který by toužil po opravdovém vztahu. A ne, nejsem ta holka, co řekne úplně bezva klukovi "budeme jen kamarádi". Ne. Já totiž nemám moc kamarádů opačného pohlaví. Vlastně jen jednoho, ale ten je imaginární, to se nepočítá. Vím, že jsem blázen. Je to ten typ kluka, o kterém už tak dlouho sním. Úplně jednoduše.
Je vtipný, má připitomělé poznámky, je i sexy (i když mi od malička vtloukají do hlavy, že na vzhledu nezáleží) a nebojí se prosadit svou. A pečoval by o mě jako Šmak o svůj poklad.. Nejspíš mám moc vysoké nároky.
Ten imaginární kámoš se jmenuje Tony.
Oukej, není to jen náhoda, že se jmenuje zrovna Tony. Právě proto bych vám asi měla říct něco o sobě.
Jmenuju se Bernice. Když jsem se představila Tonymu řekl, že je to klučičí jméno. Od té doby mi to jako klučičí jméno vážně připadá. Vím, že jsem si to v podstatě řekla já sama, ale Tony mi k tomu dodal odvahu. Mám klučičí jméno. Páni. Samozřejmě, že mi to nedalo a hledala jsem na netu. A Bernice je jméno holčičí, takže až budu mít na Tonyho náladu, musím mu to vysvětlit. (za celý ty čtyři roky, co existuje, jsem mu to ještě neřekla)
Bydlím v jednom z paneláku u Central Parku, mám celkem dost bohatou rodinu (a taky sakra štěstí). Ani netuším, kde se ty prachy berou. Doufám, že rodiče nepašujou drogy. Je mi devatenáct a jsem o měsíc starší, jak Jamie, moje nejlepší kámoška. Obě dvě jsme úplně normální holky, jako vidíte v seriálech, ale ve skutečnosti je to jinak. Ne, že by jsme měly nějakou super power. Bohužel. Jsme Marvel fanatici. Jakože fanatici. Před třemi lety, když jsme se tak vzájemně otrkaly (poznaly jsme se až na střední), jsme udělaly přespávací týden. Za ten týden jsme shlédly úplně všchno od Marvela. Pak vyšel film Thor. Ten se strašně líbil Jamie, totálně se zbláznila do Lokiho. Jop, je to sexy padouch. Ale já byla spíš na klaďase. Ale ne zas tak velký, jako je Kapitán Amerika, nebo Thor. A Hawkeye je až moc cute.
Zkrátím to.
Propadla jsem jsem filmu IronMan. Tony (jop, takhle se jmenuje můj imaginární kamarád, právě z TOHOHLE důvodu) je ten správný, nechutně bohatý, chytrý, sobecký parchant, který je na té "dobré straně". Mimochodem, přemýšleli jste někdy nad tím, jestli není ta dobrá strana celou dobu ta zlá? Dobře, zpět k tématu. Řekněte mi jednoho chlapa, kterej je bohatej, ale ještě mu to pořád nevlezlo na mozek. Skoro nevlezlo na mozek. Ale musím vám povědět, že IronMan3 je strašnej film.
Ale pak se to všchno jaksi zvrátilo. Vyšlo na povrch, že všechno tohle filmové, je vlastně skutečné. Cha. Jamie se málem (s odpuštěním) posrala, když zjistila, že je Loki skutečnej. Uspořádaly jsme spolu velkou oslavnou párty, na kterou jsme pozvaly všchny marveláky. Tam jsem taky potkala toho kluka, kterej je zmíněnej hnedka na začátku.
Den na to jsme s Jamie vyjely na velké pátrání. Nejdřív jsme se snažily najít Stark Tower, ten měl být nejblíž (neúspěšně) a pak jsme překecávaly rodiče, aby jsme se mohly podívat do Nového Mexika. Tam ale žádné stopy mimozemského působení nebyly, tak jsme naše pátrání po týdnu vzdaly a chytře usoudily, že ty filmy nejsou pravdivé.
No jo, ale to by se nesmělo stát to, co se stalo potom.
Fanoušci těch filmů zjistili, že jo, jsou natočené podle pravdy (dobře, ne úplně podle pravdy), ale na úplně jiných místech. A že ta bitka, co byla v Avengers nebyla v NY, ale někde jinde, zatím nevíme kde. Je jasné, že to musel bejt nějakej zapadákov, když se o tom nikdo nic nedozvěděl. Nebo je Shield sakra dobrej v utajování. Vždyť je to taky "tajná" organizace. Ale na to se přijde. Ještě s Jamie plánujeme najít základnu toho Shieldu. Nebudu to psát zkratkou. Počkat. Psát? Vždyť si to říkám v mé hlavě, mým vymyšleným posluchačům. Ach jo, Jamie už by se mohla vrátit z Flo Ridy, ta samota mi leze na mozek ještě víc, než Tony. (ten můj, vymyšlený)
Každý den jsem seděla u sebe v pokoji, já na posteli, Tony v křesle a snažila se objevit mou "skrytou sílu". Jednou, když jsem se fakt soustředila, se mi podařilo pohnout papíry na stole. Ale nakonec se z toho vyklubal jen obyčejný průvan. Tonymu to přišlo strašně vtipné.
Ale stejně se mi stalo něco zvláštního. Když jsem si četla jednu knihu, vylekal mě nějakej mrňavej pták, co mi vrazil do okna (nepřežil). Ta kniha mi vypadla z rukou, tak jsem se pro ní spolu s Tonym sehla (úplně normální, když je v mé mysli), ale místo toho, aby mnou prošel, jsme o sebe ťukli hlavami. V tu chvíli jsme z toho měli strašnou radost. Teda spíš já, protože můj vysněný kluk byl opravdový. Když jsem mu ale sáhla na rameno, ruka mi jen projela skrze něj, jako vždy. Od té doby se mi povedlo ho silou vůle zhmotnit jen dvrakrát.
Shodli jsme se na tom, že to prostě musí být nějaká moje skrytá super schopnost, ale sama jsem tomu nevěřila. Hned jsem volala Jamie, co se stalo. Přiběhla k nám a chtěla mě vidět v akci. Soustředila jsem se na Tonyho, jak jen to šlo a po chvíli Jamie vyjekla, protože ho uviděla. Zamával jí, a pak zmizel. To bylo podruhé, co se mi to povedlo. Pak ještě jednou v obchoďáku, ale to radši nebudu rozvádět.
Když jsem na to něco, co se se mnou dělo přišla, bylo mi šestnáct. No a za ty tři roky, co uplynuly, se mi to už nikdy nepovedlo. Moje představivost zkomírala, už i s Tonym jsem si skoro vůbec nepovídala. Musela jsem se věnovat jiným, důležitějším věcem.

S heknutím jsem se vzbudila. Byla ještě noc, jak jsem zjistila, když jsem vykoukla z okna. Posadila jsem se na křeslo. Zdál se mi zvláštní sen. Ale byl úplně boží.
Znovu jsme s Jamie hledaly Stark Tower, ale zase jsme ho nenašly. Najednou se za námi objevil Fury a řekl, že hledáme špatně. Pak nám oznámil, že nejdřív musíme rozvinout svoje schopnosti, pak že přijde. Tak jsme s Jamie rozvíjely své schopnosti. Já tvořila hmotné věci z ničeho (lidi, věci, jídlo) a měnila svou podobu. Jamie mohla být neviditelná a mohla ovládat element větru. Když jsme byly fakt dobrý, přišel znovu Fury, ať jdeme s ním. Otevřel dveře z mého pokoje a my vešli rovnou do velké místnosti, věděla jsem, že jsme na základně Shieldu. V té místnosti seděli všichni z Avengers. Fury nás (zbytečně) představil a společně jsme bojovali proti zlu. Pak jsem se vzbudila.
Tušila jsem, kde jsem vzala ty Jamininy schopnosti- včera jsem se dívala na Fantastickou čtyřku a na Posledního vládce větru. Ale nevěděla jsem, kde se ve snu vzali ty moje schopnosti, vždyť o tom snad ani žádný film není.
Znovu jsem pohlédla z okna. Někdo za ním stál. Ne stál (jsme v desátem patře), ale letěl a moc dobře a rychle jsem ho poznala- byl to Tony Stark ve svém suprovém kovovém obleku. Ani jsem nevyjekla, nezpanikařila, nebo tak. Byla jsem zvyklá, že mám takovéhle halucinace a přikládala jsem to za vinu mému mozku.
Tony mi zamával. Tak jsem zamávala taky a neobtěžovala se hnout z křesla. Pak odletěl. Zmizel, jako všechno, co si jen představuju.
Pousmála jsem se a vstala z křesla s úmyslem, že si vlezu do postele. To mi ale překazil ten imaginární Tony, do kterého jsem vrazila.
"Panebože!" Vyjekla jsem a pak se modlila, aby to neslyšeli rodiče. Tony na mě taky chvíli jen civěl s pootevřenou pusou.
"Už zase se ti to povedlo!" Zvolal a po tváři se mu rozlil veselý úsměv. Rychle jsem mu dala ruku na pusu, než stačil něco dodat.
"Bernice?"
"Ano mami?"
"S kým to tam mluvíš?"
"..S níkým, to se ti asi jenom něco zdálo. Běž spát, dobrou!"
"Dobrou noc.."
Když bouchly dveře, spustila jsem ruku z Tonyho pusy. Šťouchla jsem do něj.
"Páni," zašeptala jsem, "jsi stále hmotný."
"Tak už aspoň víš, kde se vzal ten sen," pousmál se a posadil se na postel.
"Počkej, jak víš, co se mi zdálo? ..jo, jasně, seš v mojí hlavě," odpověděla jsem si sama, když mi věnoval takový ten really? pohled. Posadila jsem se vedle něj.
"Myslíš, že se mi právě splnil můj sen?"
"Jakej?" Nechápevě se na mě podíval.
"Ty moc dobře víš, jakej."
"Já nevím, zdá se mi jako blbost, že by jsi mohla dělat přesně to, co v tom snu. Ale já jsem tady a hmotnej," zamyšleně si skousl spodní ret, tak, jako to dělám já.
Přerušila nás ohlušující rána.
"OMG!" Vyjekla jsem a hnala se k oknu. Tony za mnou.
V parku dole pod námi spolu fajtili Hulk a IronMan, který byl ještě před chvílí za mým oknem. Vyvalila jsem oči a donutila se odtrhnou od okna a vzít si kalhoty. Tony už tu nebyl. Zaklela jsem a nasoukala se do džínů, pak na sebe hodila mikinu a vystřelila z pokoje. Máma byla v pokoji, byla jsem za to vděčná.
Sletěla jsem schody a rozrazila domovní dveře. Vyběhla jsem na ulici, kde už byl pěkný dav lidí. Procpala jsem se dopředu. Hulk a Stark do sebe stále mlátili a já tušila, jak to bude pokračovat. Takyže to tak pokračovalo. Tony začla říkat něco ve smyslu "já to tak nemyslel", ale v jeho hlase bylo slyšet kapku škodolibosti. Lidé okolo mě si stále něco šuškali, tak jsem se zaposlouchala.
"..byli tady.."
"..zmizeli."
"..jsou tu znovu.."
".. ta holka.."
"..obevili se, když přišla.."
Aha. Takže další výtvor mojí mysli? Povzdechla jsem si a hned na to IronMan i Hulk zmizeli. Rychlostí blesku jsem se vřítila zpátky do baráku. Vpadla jsem do pokoje a sesula se obličejem do polštáře. Šťastně jsem do něj zařvala.
Je to možné? Moje sny jsou svým způsobem reálné? Jamie se z toho zblázní! Když moje euforie trochu upadla, posadila jsem se a chvíli zírala do zdi. Napadlo mě, že bych si z Jamie mohla udělat krutou prdel, ještě než jí o mém objevu řeknu. Soustředěně jsem přivřela oči a zatnula pěsti. A povedlo se!
Přede mnou stál Loki v celé své parádě. Neudržela jsem se a propadla hlasitému záchvatu smíchu.
"Co se tady děje?" Vletěla do pokoje máma. Pohled se jí zastavil na Loki. Pootevřela pusu.
"Zavři!" Zvolala jsem. Zaklapla pusu a rychle zavřela.
Nechala jsem Lokiho zmizet, ale šlo to špatmě, protože jsem se vůbec nemohla soustředit. Ale povedlo se. Jo! Panebože! Mám úplně boží schopnost! Nemohla jsem uvěřit, že je to pravda. Že je to všechno pravda. Zarazila jsem se. Teď mi všechny ty informace o tom, že Shield a Avengers a bohové existují, připadali absurdní. Na chvíli jsem se z toho návalu mého realistického já sesypala. Musela jsem si dokázat, že je to pravda. Všechno to, co psali v NewYorkTimes a na fanouškovských stránkách.
Nadechla jsem se nosem a vydechla pusou. Chvíli jsem zírala na svůj strop polepený obrázky se Spongebobem. Mám je tu už od mých sedmi let a nikdy jsem ještě neměla chuť je sundat. Pousmála jsem se, zavrtěla hlavou a už podruhé za noc jsem vyšla z bytu. Máma byla v koupelně, takže mě neviděla. Nejspíš si dává ledovou sprchu a pak zavolá na psychiatrii.
Seběhla jsem po schodech a odvážila se sjet z prvního patra po zábradlí. Samozřejmě, že jsem si v přízemí rozbila hubu.
Zasyčela jsem bolestí a hřbetem ruky si otřela krev z pusy. Doufám, že nemám vylomený zub. Naštěstí se z toho vyklubal jen rozseklý ret. Ale bolelo to jako čert.
Vyšla jsem na ulici, kde se teď motala policie. Přitiskla jsem se ke zdi, abych uhnula procházejícímu davu. Chvíli jsem pozorovala, co se děje. Naštěstí si mě nikdo z policistů nevšiml. Zkoumali totiž rozritou zem. Netušila jsem, že je moje představivost až tak dokonalá. Založila jsem si ruce na prsou a ještě chvíli okukovala policisty. Pak do mě někdo drknul, když se opřel o zeď vedle mě. Ten někdo měl kapucu a zaujal stejnou polohu, jako já. Neviděla jsem tomu do obličeje. Doufala jsem, že to není jen další výtvor mé fantazie.
"Nevíš, co se tady stalo?" Zeptal se ten někdo.
"Jop. Znáš Avengers?"
Kývl.
"No, tak se tady rvali IronMan a Hulk," vysvětlila jsem.
"To je zajímavý."
"Proč?"
"Protože ty dva jsou teďka na základně," řekl a pohlédl na mě.
"Hua!" Vydrala jsem ze sebe a pak jen zírala.
A došlo mi, proč tady je. Chce mě někam odvízt a zavřít. Chystala jsem se zaječet, ale on mi dlaní zakryl pusu. Mimochodem, byl to Clint. Zmohla jsem se jen na to, vyděšeně zírat. Přemýšlela jsem, že bych mohla něco vytvořit, ale nevím jak dobrá je moje fantazie, co se týče boje proti agentovi.
Když viděl, že už se (v nejbližší době) nechystám ječet, spustil svou dlaň a popadl mě za zápěstí. Táhl mě někam do temné uličky, kde stála motorka. Pustil mě a nasedl na motorku. Pak mi pokynul, ať si sednu za něj.
"Já nepůjdu dobrovolně."
"Ale půjdeš," usmál se a ukázal mi pistoli, kterou měl schovanou pod mikinou. Rychle jsem změnila svůj názor.
"Na to nevlezu." Věnovala jsem nedůvěřivý pohled tomu dvoukolovému stroji.
"Chceš snad helmu?" Zeptal se Barton otráveně, ale s úsměvem, který se neúspěšně snažil zakrýt.
Věděla jsem, že odpor je zbytečný, stejně by mi tu helmu ani nedal. Polkla jsem a sedla jsem za něj na motorku. Mám s tím strojem hodně nedobré zkušenosti. Clint ani nečekal, až si udělám pohodlí a vyjel. S výjekem jsem se ho chytila okolo pasu, možná pevněji, než se mu líbilo. Celou cestu jsem měla křečovitě zavřené oči, takže jsem ani nevěděla, kudy jedeme. Jsem fakt tupec, mohla bych pak říct Jamie, kde přesně jsem byla. Jestli jí ještě někdy uvidím.
Asi po hodinové jízdě jsme zastavili. Otevřela jsem oči a zjistila, že už svítá. Ztuhle jsem se pustila Clinta a slezla z motorky. Asi bych sletěla na zem a ke rtu si rozsekla i bradu, kdyby mě Clint nechytl za zápěstí. Nebyla jsem schopná zamumlat ani děkuju.
Rozhlédla jsem se kolem. Byli jsme na letišti. Důmyslné. Došli jsme (já nedobrovolně) k jednomu menšímu letadlu. Ani to moc letadlo nepřipomínalo. Možná je to ten Clintův slavný Quinjet. Strčil mě dovnitř a připoutal k sedačce, sám si sedl na místo pilota.
"Je to nutné?" Zahučela jsem, když jsme vzletěli.
"Nevíme, co dokážeš."
"A když ti to řeknu?"
"Nemyslím, že by jsi věděla něco víc, jak já."
"Tak říkej, jsem zvědává, jak moc porušuje Shield moje soukromí."
Clint si odkašlal.
"Takže, umíš.. umíš vytvořit hmotnou věc, tak jak si jí představíš. Můžeš jí i ovládat. Máš imaginárního kamaráda, který se jmenuje Tony." Bylo vidět, jakou práci mu dává, aby se nerozesmál. Ha, ha, ha.
"No a co, byla jsem ještě malá."
"Vždyť jsi s ním mluvila dneska v noci."
"To byla nehoda."
"Vážně? Mluvila jsi se svým imaginárním kamarádem a nechtěně ho zhmotnila. Dokonce se ti podařilo nějakou záhadou zhmotnit Starka i Bannera. A Lokiho. Toho viděla tvoje máma, ne? Seš fakt dobrá."
"Cha." Možná mi to mělo polichotit, ale já už plánovala vyházet z pokoje všechno, co má v sobě zabudovanou kameru... Ten sestřenčin medvídek! Místo jednoho oka má knoflík, ale to druhé mu stále slouží. Nevím, jak by do něj zabudovali kameru, aniž by to někdo věděl. Nebudu o tom teď přemýšlet, to je na mě moc sci-fi.
"..hej, mluvím na tebe.
"Co? Cože?" Pohlédla jsem Clintovi do očí, protože stál nade mnou a odpoutíval mě od sedačky. Už jsem se zmiňovala, že má fakt hustý oči?
"Říkal jsem, ať tě ani nenapadne utýct a takový ty kecy kolem bezpečnosti a chování."
"Jo, díky za objasnění," řekla jsem a vstala. Barton mi nasadil pouta, chytl mě za loket a vyvedl z letadla.
Přede mnou byla nízká budova a spousty pobíhajících vojáků. Zacloumal mnou silný poryv větru a mně došlo, že jsme na Hellicarrieru. Zvedla jsem spoutané ruce a chytla se Clintovy mikiny.
"Snad se nebojíš výšek," uchechtl se a zavedl mě do klikatých chodeb. Všude pobíhali agenti.
"Je toho na mě trochu moc."
Překvapeně na mě pohlédl.
"Vždyť už není tajné, že to všechno.. že my existujeme. Je to na prd, ale je to tak."
"No, objevil ses zrovna ve chvíli, kdy jsem na to všechno přestala věřit. Teď už jenom čekám, kdy mi pod tou tíhou emocí exploduje hlava."
"Pff." Odfrkl si s úsměvem Clint.
"Já to řekla nahlas?" Řekla jsem si spíš pro sebe.
"I tohle jsi řekla nahlas," upozornil mě.
Už jsem se radši snažila na nic nemyslet a rozhlédla se kolem. Právě jsme vešli do nějaké řídící místnosti plné počítačů. To mě jako vězně hnedka vede do místnosi, kde se to všechno řídí? Co kdyby mě třeba napadlo vytáhnout jim ze zásuvky kabely od počítačů? Fury má někdy fakt blbý nápady.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veri Veri | E-mail | Web | 23. července 2014 v 13:15 | Reagovat

Pokračuj, mě se to líbí :D
A tak moc uspěchaný to zas neni... i když :D
Taky chci zhmotňovat věci co si představim.... ale bylo by blbý, kdyby to pak někdo viděl... ehm :D

2 Clarissa Clarissa | Web | 23. července 2014 v 13:50 | Reagovat

Muhehehe!
Ze začátku jsem byla trochu nesvá, ale ne. Je to boží. :3

3 Chane Chane | 23. července 2014 v 19:11 | Reagovat

Páni, wow tak to bylo exkluzivní hrozně mě to chytlo bože nemohu se dočkat další kapitoly jo k tomu X reader klidně to piš půl roku já mám čas :)

4 Iko Iko | E-mail | Web | 23. července 2014 v 19:17 | Reagovat

Jůů, budu mít co číst! :D Je to úžasné a teď budu určitě pořád přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych měla takovéhle schopnosti.. :D Ehehe! :D Moc se těším na další kapitolu. :) :D

5 Nessa Marlov Nessa Marlov | E-mail | Web | 24. července 2014 v 21:04 | Reagovat

Jo! Další povídka! Super! :3 :D
Co já bych asi dělala s těmahle schopnostma.. :D

6 Hanni Hanni | Web | 26. července 2014 v 0:48 | Reagovat

Dlouho jsem na tvem blogu nebyla :) pěkný desing a moc se mi líbí ta povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama