Invincible -prolog-

16. září 2014 v 13:53 | Maggi |  Invincible
Je to tu. Já žiju. Nemůžu tomu uvěřit. Každopádně!
Abych vysvětlila svojí neaktivitu.. nechtělo se mi psát. Za prvý, prostě se mi nechtělo a za druhý, zase mě naštval blog.cz. Jo, teď mě napadlo, že bych zítra mohla udělat nový lay. Možná dneska. Tenhle je otřesný. Nechci se tady moc vykecávat. Jsem tu z jednoho prostého důvodu - moje skříň konečně vypustila nějakou tu inspiraci do ovzduší. Jenže tím stylem, že se mi najednou zastesklo po Denae. Tak jsem si řekla: "Hmm, můžu z toho udělat novou sérii. Jsem génius." A hned v tu chvílí jsem vymyslela první odstavec. A to je asi tak všchno. Takže Vás chci upozornit, že nemám absolutně žádné tušení, jak se to bude dál vyvíjet. Je taky dost pravděpodobné, že mě to přestane bavit hned po první kapitole. No, ještě se uvidí. Hlavně, aby to bavilo Vás, že. A pokusím se do menu vecpat nějakou anketu. Všimněte si jí, díky. Celkem mě zajímá Váš názor. A když tam žadná nebude, tak si jí nevšímjete. Jak prosté. Doufám, že už jsem sem napsala všchno, co jsem chtěla. Snad už budu trochu víc aktivní. ;D




Procházela jsem se zahradou, kterou pro mě vytvořil Loki a přemýšlela. Jak už je to dlouho? Dny jsem přestala počítat už po týdnu, bylo to příliš zničující. Už jsem zvládla přečíst skoro polovinu té obrovské knihovny, co tu je. Je to tady nudné. Hodně nudné. Trhavě jsem se nadechla, otočila se na podpatku a vletěla do knihovny za Lokim. Stál zády opřený o regál a zvedl oči od knihy, kterou držel v ruce. Chvilku na mě hleděl a poté se vrátil zpět ke čtení. Stoupla jsem si za jedno z křesel a došoupala ho až před brata. Pal jsem se do křesla unaveně svezla.
"Chci na Midgard." prohlásila jsem, s pohledem zabodnutým na své ruce. Uslyšela jsem povzdechnutí a zvedla oči k bratrovi, který na mě trochu povýšeně shlížel.
"Už zase?" zamrmlal a zaklapl knihu. To mě naštvalo.
"Mám tam přátele!" zvolala jsem a zaryla nehty do křesla.
"Tak tam běž! S radostí se podívám na to, jak se budeš přimlouvat u Odina."
"Proč bych se měla přimlouvat zrovna u něj."
"Protože nenechá Hel, aby tě jen tak propustila. Vždyť je to úplně jasné."
"Já jsem přece ta hodnější z nás dvou. Se mnou určitě nebude mít problém." ušklíbla jsem se na něj.
"Tak si jdi."
"Chci, aby jsi šel se mnou."
"Já jsem ale ten víc problematický, pamatuješ?"
"A ne snad?"
Probodl mě nechápavým pohledem. "Co po mně chceš." nedůvěřivě pozvedl obočí.
"Omluv se mu. Nebo se aspoň tvař, jakože je ti to líto."
"Co mi má být líto?"
"Že jsi chtěl zničit naší rodnou planetu. A trochu se ti to povedlo."
Zlověstně se mu blýsklo v očích.
"Promiň. Ale prosím, pojď se mnou." naléhala jsem dál.
"Ne."
"Prosím!"
"Ne."
"Tak dobře. Jak myslíš." nasadila jsem smířený výraz a vyhrabala se z křesla. Přede dveřmi jsem se na něj ještě otočila. Šokovaně na mě zíral. Pousmála jsem se. "Jdu za Hel." oznámila jsem a protáhla se úzkou škvírou ve vchodu.
"Počkej!" zaslechla jsem za sebou Lokiho hlas. Zastavila jsem a čekala, až mě dožene.
"Takže půjdeš?" zvedla jsem k němu oči plné naděje.
"Jo." odfrkl si. "Ale jen proto, abych tě chránil."
"Vypadám, že potřebuju chránit?"
"Mám se tam vrátit?" pozvedl obočí a ukázal palcem na dveře od knihovny za sebou.
"Ne! Pojď už." řekla jsem a chytla ho za ruku.
"Proč jsme se tam vlastně nevrátili už drív?" zeptala jsem se po chvíli rychlé chůze. Úkosem na mě pohlédl.
"Protože jsi nikdy nepřišla žadonit."
"Jo. Jasně." Sakra, já jsem blbá.
Došli jsme až k Hel, které jsme oba kývli na pozdrav. Usmála se na nás.
"Chcete na Midgard, že?" zeptala se a zakynklala nohama.
"Přesněji řečeno, ona chce na Midgard. Já jí jen-"
"Sklapni, bratříčku. Ano, chceme na Midgard." otočila jsem se zpět na Hel.
"Budiž. Připravte se."
"Počkat. To nás tam rovnou pošleš?" zarazila jsem se.
"No ano. Co jiného bych měla udělat?" naklonila hlavu na stranu. Já vrhla vražedný pohled na Lokiho, který jen nevinně pokrčil rameny.
"Nic. Ať už tam jsme." povzdechla jsem si a odhodlaně se na ní podívala.
Přikývla a natáhla ruce před sebe. Začala něco předříkávat a kolem nás se začala hromadit bílá záře.
"A víš co?" ozval se Loki. Koukla jsem na něj. V tom přebytku světla nebyl pomalu vidět. "Zvládneš to sama."
"Cože?" Vykřikla jsem a snažila se po něm chňapnout, ale to už se kolem mě zatmělo a já žuchla na měkký koberec.
"Parchant." sykla jsem a rozhlédla se kolem.
Byla jsem v Clintově bytě. Poskočilo mi srdce a oskenovala jsem to tu pohledem ještě jednou, tentokrát pozorněji. Přes křeslo bylo poházené oblečení. Dřez už pomalu přetékal hrnky od kafe a na lince se hromadily krabice od pizzy. Kolem gauče, který ke mně stál zády, se povalovalo několik prázdných flašek od alkoholu a hromady tenkých desek se znakem SHIELDu. Nešťastně jsem si povzdechla a prohrábla si vlasy. Pozmněnila jsem své oblečení na tepláky a tílko, abych se cítila pohodlněji.
Obešla jsem gauč s cílem umýt nádobí. Vrhla jsem na něj jeden pohled. Byl tam. Spal a klidně oddechoval. Dřepla jsem si před něj a pozorně si ho pohlédla s úsměvem na rtech. Ještě na sobě měl boty a tu agentovskou bundu, takže jsem usoudila, že jak přišel, tak si lehl. Rukama objímal mé tmavo modré sako, které jsem si tu jednou zapomněla a bořil do něj obličej. Šťastně jsem se zajíkla a posadila se na zadek, takže jsem měla oči v úrovni těch jeho. Hlavou mi projela vtíravá otázka. Co udělá, až mě uvidí? Bude tomu věřit? Zavrtěla jsem hlavou. I kdyby tomu napoprvé nevěřil, mám v plánu tu být dost dlouho na to, aby mi věřit začal. Přemýšlela jsem, jestli ho vzbudit. Abych mu nezpůsobila nějaký traumatický zážitek na celý život. Už jsem se viděla. "Ahoj, vstala jsem z mrtvých, můžeme spolu zase začít chodit, co ty na to?" Rychle jsem tu myšlenku zapudila, protože se mi začínala líbit.
"Denae?"
Překvapeně jsem zvedla oči od etikety jedné z lahví, na kterou jsem do teď zírala. Clint měl doširoka rozevřené oči a podpíral se na levé ruce, v pravé křečovitě svíral sako. Otevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, pak jí zase zavřel. Několikrát zamrkal. Pak se prudce posadil a stále na mě nechápavě hleděl. Poté natáhl jednu ruku a opatrně se dotkl mé tváře, jakobych se mohla každou chvíli rozplynout. Usmála jsem se a opřela se o jeho dlaň. Úlevně vydechl a také se usmál.
"Měl by sis tu uklidit." poznamenala jsem. Sesul se z gauče vedle mě a pořádně mě objal. Zabořil obličej do mých vlasů a paže mi ochranitelsky ovinul kolem zad. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a hlavu si opřela o jeho rameno. Několikrát jsme se zhoupli a pak se ode mě trochu odtáhl.
"Ty jsi zpátky." řekl a přejel mi palcem po lícní kosti.
"Ano. Jsem zpátky."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chane Chane | Web | 16. září 2014 v 20:03 | Reagovat

Páni to bylo úžasné moc se těším na pokračování a ne že tě to přestane bavit jasný. Jinak do Poděbrad nemám daleko a nebude tak těžké tě najít :D
Jinak jsem ráda že jsi zpět :D

2 Tess Tess | Web | 16. září 2014 v 21:13 | Reagovat

další, další, další! :3

3 Clarissa (nepřihlášená) Clarissa (nepřihlášená) | Web | 17. září 2014 v 20:31 | Reagovat

Ježiš, hlavně piš, miluju tuhle povídku! :-)

4 Terry Terry | Web | 22. září 2014 v 16:01 | Reagovat

Asi jsem o hodně přicházela, když jsem nestíhala číst všechny tvé povídky. Tahle je super! Těším se na pokračování! :))

5 Veri Veri | 22. září 2014 v 18:13 | Reagovat

Naprosto super! Už se fakt těším na pokračování! :D

6 Pacakspacak Pacakspacak | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 16:55 | Reagovat

Och, co na to říct. Je to super (jako vždy) kdyby byla to vstávání z mrtvých takhle lehké :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama