Doesn't matter how hard you try -prolog-

10. listopadu 2014 v 20:10 | Maggi |  Doesn't matter how hard you try
Okay. Takže tohle je pokus o (opět) novou povídku. Tentokrát z prostředí X-mena. No, já už jen doufám, že tu menší změnu uvítáte a snad se bude prolog líbit. :)
Jo, a ještě nikoho s nikým nepárujte. (povolená jen Hayley a kýbl) (ahoj Veri) (děkuju ti za vymyšlení super názvu :3) Mám v plánu z toho udělat čtyřúhelník. ;D A to, co jste se nedozvěděli tady, dozvíte se v dalších kapitolách. ;)
Omlouvám se za chyby a případné nesmysly.. Přiznám se, že jsem to po sobě nečetla.. :D

Jinak tenhle naprosto luxusní obrázek má na svědomí Veri. Všechna autorská práva jsou tvoje, Sušenko.. :D




Byla jsem mimo. Všechno kolem mě se točilo a blikalo. Měla jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím. Došlo mi, co to ten chlap dělal s mým pitím. I když jsem ho neviděla, ale to, jak mě pozoroval, když jsem to pila, mluví za vše. Snažila jsem se na sobě nedat znát, že jsem zdrogovaná, aby mě ten chlap někam neodtáhl. Seskočila jsem z barové stoličky a opatrně došla ke dveřím.
Vypadla jsem ven na ulici a hnedka mě osvěžil chladný noční vzduch. V uších mi ještě duněla hudba, tak jsem zatřepala hlavou, ale tím se jen zhoršila nevolnost. Na chvíli jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Poté jsem se vydala ulicí a přidržovala se pouličních lamp, abych nespadla. Kolem mě projelo auto, ktereé nečekaně zatroubilo a já jsem leknutím uskočila. Zamotaly se mi nohy a já už jen viděla chodník, který se ke mě blížil rapidní rychlostí. Před zlomeným nosem mě zachránili čísi ruce. Pomohly mi na nohy a já pohlédla svému zachránci do tváře. Pobaveně se usmíval a jasně modré oči ve tmě skoro zářily. Zamumlala jsem děkuju a omdlela.
--
Škubla jsem sebou a několikrát zamrkala. Ležela jsem ve velké měkké posteli, která rozhodně nebyla moje. Velký pokoj osvětlovala jen lampička na stolku vedle postele. Opatrně jsem se zvedla na rukou a hned se mi udělalo špatně. Pod nosem se mi objevil kýbl, který jsem vděčně obejmula a vyzvracela jsem se do něj. Bylo mi hodně zle. Chvíli jsem se jen dávila na prázdno a pak se můj žaludek už uklidnil. Rozechvěle jsem odstrčila kýbl, který se zase zmizel z mého zorného pole a otřela si pusu. Pořád jsem se ještě trochu chvěla. Až teď jsem si všimla, že na židli vedle postele sedí Modroočko a pozoruje mě se smutným úsměvem na rtech. Trochu jsem se od něj odsunula dál.
"Mě se nemusíš bát. Nic ti neudělám." poznamenal a úsměv mu nezmizel ze rtů.
"Kdo jste." zachroptěla jsem a musela si odkašlat.
"Charles Xavier." natáhl ke mně ruku, se kterou jsem neochotně zatřásla.
"Proč.." hledala jsem vhodná slova. Když mě nic nenapadlo, prostě jsem jedním gestem obsáhla celý pokoj.
"Proč jsi tady?" pozvedl obočí. Přikývla jsem.
"Protože jsem tě nemohl jen tak nechat na ulici. Nebyla jsi zrovna v dobrém stavu."
Opět jsem přikývla a všimla si budíku na stolku. Půl páté ráno.
"Ty jsi tu se mnou celou noc?"
"Ano."
"Proč."
"Bál jsem se o tebe. A o svoje povlečení."
Pousmála jsem se. Pak jsem ale vytřeštila oč. "To je tvoje postel?"
"Ne, není. Ale tohle je můj dům." vysvětlil a jemně mě zatlačil zpět do polštářů, protože jsem se začínala zvedat.
"Jak se jmenuješ?"
"Hayley."
"Pěkné jméno." usmál se. Já taky. Poposedla jsem si a promnula si spánky. Něco mi nesedělo.
"Nejsem tady jen kvůli tomu, že jsi mě nechtěl nechat na ulici. Jak jsi se tam dostal. Už bylo pozdě a tahle ulice.. Není jedna z těch nejprovozovanějších." ušklíbla jsem se. V Charlesových očích se zablesklo.
"Máš pravdu. Vím, co jsi. A proto jsi taky tady. Hledal jsem tě."
Překvapeně jsem ztuhla. Co se mnou chce udělat? Provádět na mně testy? Nebo mě zabít? Zřejmě si všiml zděšeného výrazu v mých očích, protože vstal ze židle a sedl si ke mě na postel. Přidržel mě za ramena a zahleděl se mi do očí.
"Já ti neublížím. Věř mi. Kdybych chtěl, mám už spoustu šancí. Jsem jako ty. Jsou tu další lidé, jako ty. Žijí tady, kde jsou v bezpečí. Ty jsi tu taky v bezpečí." pomalu pustil má ramena a přesunul se zpět na židli.
Nechápavě jsem ho pozorovala.
"Ale co moji přátelé a rodina. A venku po mě taky nikdo nešel. Byla jsem v bezpečí." namítla jsem nespokojeně.
"Myslíš si, že ten chlap v baru tě zdrogoval jen kvůli tomu, že se s tebou chtěl vyspat?"
"Já- počkat. Jak víš o tom chlapovi?"
"Umím se lidem dostat do hlavy."
Mlčela jsem. Pochopil.
"V tvé hlavě jsem nebyl. A když nebudeš chtít-"
"Nechci."
"Dobře. Do hlavy ti nepolezu. A co se týče rodiny.. My jsme teď tvá rodina."
"Vy? Já nemůžu jen tak během noci změnit celý svůj život! Neopustím svojí rodinu!" zvolala jsem popuzeně.
"Každý musí podstoupit nějakou obět." řekl s klidem a vyčkávavě čekal na mou reakci.
Přejela jsem si dlaní po čele. Ne, to ne. Nehodlám jen tak opustit svou rodinu. To prostě nejde.
"Ohrožuješ jejich životy, Hayley. Kdyby jsi se teď vrátila domů a oni by tě našli, všech by se zbavili. Nechtějí mít svědky. Nebudu tě tu držet. Ale když už to neděláš pro svoje dobro, dělej to pro dobro tvé rodiny. Nemůžeš riskovat jejich životy. Chápeš?"
"Ale do teď to nevadilo, když jsem byla doma! Nikdy nikdo nepřišel."
"Hayley! Už si tě všimli a dnes v noci se tě pokusili sebrat! Teď ti budou viset na krku neustále! Já tě sem nevzal jen tak. Naučíš se, jak ovládat tvou mutaci, jak ji využívat. Budeš tu v bezpečí a nebudeš nikoho ohrožovat. Všechno tohle je pro tvoje dobro."
Tak naléhavý pohled, jakým mě probodával, jsem ještě neviděla. Přemýšlela jsem nad tím. Má pravdu. Musím se naučit tu mutaci ovládat. Ale nechat celý život za sebou..
"Dobře."
"Co?"
"Zůstanu tady. Ale mám jednu podmínku." založila jsem ruce na prsou, abych dala najevo svou převahu v téhle situaci.
"Dobře." přes tvář se mu mihl vítězoslavný úsměv.
"Můj kamarád. Dean. Je taky mutant. Chci, aby jsi ho tím svým myšlenkovým kouzlením našel a přivedl ho sem."
Přikývl a opřel se o opěradlo židle.
"Ale budu muset do tvé hlavy. Abych věděl, kde žije a jak vypadá."
"Mě si taky našel bez něčí hlavy." nesouhlasně jsem nakrčila obočí.
"Tohle je o hodně rychlejší."
"Před chvílí jsi řekl, že mi do hlavy nikdy nevlezeš."
"Tak tohle bude jediná vyjímka."
"Ne. Do svojí hlavy tě nepustím."
"Jak myslíš." povydechl si, naklonil se ke straně a opřel se rukou o opěradlo, přičemž si přiložil dva prsty na spánek. Chvíli jsem ho jen pozorovala a nechápala, že se s tím tak rychle smířil. Pak jsem ucítila nepříjemný pocit v hlavě. Vyděšeně jsem na Charlese pohlédla a vyskočila z postele, co nejdál od něj. Chytla jsem se za hlavu.
"Vypadni!"
"Vydrž." zamumlal a soustředěně přivřel oči.
"Vypadni z mojí hlavy!" zaječela jsem a on se pohotově narovnal.
"Běž pryč! Běž!"
Přeběhla jsem k němu a poté co vstal, jsem ho dostrkala ke dveřím.
"Jdu ho teda najít." pootočil se na mě ještě, než jsem za ním dveře zabouchla. Bože můj. Kam jsem se to dostala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veri Veri | 10. listopadu 2014 v 20:45 | Reagovat

Ahoj, Koření :D
Myslim, že ten Haybl se páruje sám :D
A není za co za název :DD
Jinak se mi to moc líbí :D

2 Chane Chane | Web | 12. listopadu 2014 v 18:50 | Reagovat

Jsem zamilovaná do kluka ale i do téhle super povídky páni. Dostalo mě to líbí se mi ten styl. A nemohu se dočkat další kapitoly :)

3 Pacakspacak Pacakspacak | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 16:45 | Reagovat

Ach můj bože.. to je tak.. ahh.. Charles! Charles Charles! Konečně nějaká povídka s X-meny.. Už se moc těším na další díl :D

4 Fame Fox Fame Fox | Web | 18. listopadu 2014 v 17:18 | Reagovat

Naah, Charles! Bože to on také zlatíčko, čo leze každému do hlavy. "Fingering my brain" :D Začína to teda celkom zaujímavo, čo musím uznať. :D Panečku! Snáď to bude mať pokračovania! ^^ ;) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama