Doesn't Matter How Hard You Try -2-

16. června 2015 v 16:18 | Maggi |  Doesn't matter how hard you try





Při vaření čínské směsi pro celý barák jsem nevěděla, kam skočit dřív. Takže mě příchod Deana do kuchyně moc nepotěšil.
"Co tu chceš?" vyhrkla jsem, jak nejmileji to šlo, trochu poodstoupila od prskající zeleniny na pánvičce a opatrně jí míchala.
"Jen jsem ti chtěl říct, že jsem nechtěně vyslechl jeden rozhovor." odpověděl a já slyšela zašustění, jak strkal ruce do kapes kapsáčů. /je mi uplně jedno, jestli v té době existovali or nah/
"A?"
"No a zjistil jsem, že to tu asi nebude tak mírumilový, jak se na první pohled zdá."
"Proč by - au!" zavrčela jsem a dlaní si přejela místo, na které mi dopadla kapička vařícího omastku. S povzdechnutím jsem vypnula sporák a přesunula pánvičku na jinou plotýnku. Poté jsem se otočila na svého nejlepšího kamaráda, který koukal na roh linky a zamyšleně si okusoval nehet na palci pravé ruky.
Chvíli jsem ho pozorovala a uvažovala, jestli ho vyrušit, nebo radši ne. Naštěstí se z transu probral sám. Pozvedla jsem obočí a čekala, kdy začne mluvit.
"Slyšel jsem, jak ten magnetickej říká něco o tom, že chce někoho zabít."
"Já vím," řekla jsem a otočila se ke skříňce, ze které jsem začala vytahovat talíře. To, jak jsem zaskočila Deana svou odpovědí, bylo přímo slyšitelné.
"Ale..Jak? A proč jsi mi o tom neřekla?" Zněl tak ublíženě, až jsem se trochu zastyděla.
"Neměla jsem příležitost. Erik mi to řekl hned ten den, kdy mě sem ten psycho telepat unesl."
Pousmál se, ta přezdívka byla trefná. Pak ale opět nasadil vážný výraz.
"Vždyť jsi měla příležitostí spousty."
"Neměla, věř mi."
"A co jsi mu na to řekla? Doufám, že jsi nesouhlasila s tím, že mu pomůžeš."
Můj výraz zřejmě mluvil za vše.
"Hayley no tak, jak tě to mohlo napadnout?! Viděla jsi ten jeho úsměv?! Vždyť to vypadá, jako by si tě chtěl každou chvíli dát ke svačině!"
"Leo, uklidni se. Souhlasila jsem, protože k tomu má dobré důvody."
"Vždyť chce zabít člověka, Li! Zbláznila jsi se?" Chytil se za hlavu a otočil se ke mně zády. Pomalu jsem ho obešla a sundala mu ruce z obličeje.
"Vlastně jsem s ním ještě tak úplně nesouhlasila. A navíc tak trochu věřím tomu, že mu v tom Xavier zabrání."
"A to tě napadlo jak."
"No, jsou to... přátelé, ne?"
Dean přikývl. "Pravda. Charles mu říkal něco o tom, že zabíjení mu nepřinese mír, nebo tak nějak."
"No vidíš," řekla jsem a povzbudivě jsem se pousmála. "Navíc, já bych nikdy člověka nezabila," dodala jsem a šla nandat jídlo na talíře.
"A.."
"Co a?" vrhla jsem po něm otrávený pohled.
"Nechceš mu to třeba ještě rozmluvit? Jen pro jistotu."
"A proč já? Proč ne třeba Raven?"
"Tobě to řekl."
"Popravdě myslím, že jí to řekl taky. Mohl by jsi mu to jít rozmluvit sám."
"No to určitě."
"Tak mi do toho nemluv. A teď přichystej příbory, prosím."
"Fajn."
---
U večeře jsem se snažila nějak upozornit Deana na to, že na Erika až moc naštvaně zírá. Přemýšlela jsem, že bych ho pod stolem kopla, protože seděl naproti mně. Ale to jsem si rozmyslela, tím bych na něj akorát přitáhla pozornost.
Charles několikrát poukázal na dobrou kvalitu jídla, ale já si ho nevšímala, protože mě naštval. Zase mi bez dovolení vlezl do hlavy. Já vím. Možná bych si spíš měla zvykat, než se naštvávat. Nebo se naučit svou mysl nějak uzavřít. Ale, abych pravdu řekla..Tohle mě baví mohem víc. Na to, když se mě zeptal, jestli chci podat sůl jsem odsekla, že to jídlo je přece dokonalé. Od té doby už na mě radši nepromluvil.
"Kdy začneme s výcvikem?" promluvil do ticha Alex a mě zaskočilo. Raven mi musela dát herdu do zad.
"S výcvikem?" optala jsem se nechápavě. Všichni si vymněnili zaskočené pohledy, dokonce i s Deanem. Takže ví o něčem, o čem já ne.
"Aby jsme přemohli Shawa a zabránili tak třetí světové," řekl Erik s významným pohledem, kterým se mi nejspíš snažil připomenout mou větu o tom, že mu pomohu.
"Ale jaký výcvik? To do něj jdete všichni? A já o ničem nevím?" Najednou jsem si připadala nechtěná. Že tu jsem jen jako kopírka, co umí vařit.
Z druhé strany stolu se ozval poněkud pobavený Charles. "Chtěl jsem ti to už několikrát říct, ale ty se mnou nemluvíš. Jestli jsem tedy tvá gesta pochopil správně." založil si ruce pod bradou a pozvedl obočí. Já mu věnovala nasupený výraz. Nejraději bych práskla příborem a odešla, ale stále mi nikdo neodpověděl na otázku. Ujal se toho opět Xavier.
"Ano, výcviku se zúčastní všichni, pod mým a Erikovým dohledem."
"Pod vaším dohledem." věnovala jsem nejistý postranní pohled Erikovi. "Jsi si jistý, že jste dobří učitelé."
"Vždyť jsem profesor." zněl ublíženě. Cha!
"Vážně?"
"Co jsi tím chtěla naznačit? Že jen proto, že jsem nestudoval na univerzitě, nemůžu být učitelem ve výcviku? Který ještě nemá nic společného s učením?" zvolal Erik a já se trochu lekla. Jako všichni u stolu.
"Promiň, ale špatně sis to vyložil," odpověděla jsem kousavě a tentokrát už s příborem flákla.
"Ty jsi se naštvala?" koukl trochu překvapeně a postavil se, kdybych třeba náhodou měla v plánu někam utéct. Ale to jsem v plánu neměla.
"Ne, nejsem. Můžeš se posadit. Jen mě neskutečně irituje, když někdo nepochopí, jak myslím svou větu."
"Přece tě nemůže naštvat taková maličkost."
Vydechla jsem. "Po náročném dni."
"To je náročný? Uvařit čínu?" uchechtl se Alex. "Ale teda je vynikajicí," dodal rychle, když si všiml mého výrazu.
Dean se samolibě pousmál. Nejspíš si myslel, že jemu neublížím. Zatím. Rozhodla jsem se totiž, že uražená můžu být někdy jindy.
"No a..Co se bude trénovat u mě?"
"To ti řeknu, až tě budu trénovat," mrkl Charles a upil ze sklenice s vínem.
"Trénovat tě budu i já," přidal se Erik s nezaujatým tónem a poté koukl na Charlese, jestli mu to odsouhlasí. Ten přikývl.
"Jen se o mě nepoperte," pousmála jsem se já.
Oni po sobě vrhli nejistý pohled.
Trucovitě jsem si založila ruce na prsou. "Co. Copak nejsem na poprání?"
"Jsi!" Vyhrkl pohotově Dean. Řekla bych, že jen proto, aby si upevnil svou trochu oslabenou pozici na mém žebříčku spojenců. Všichni ostatní začali horlivě přikyvovat. Začala jsem se cítit dost pevná v kramflecích - a to jsem tu teprve tři dny, pokud počítám správně.
Zbytek večeře už se pro mou radost nemotal kolem mě. Když se všichni přesunuli do obýváku, já sesbírala talíře a hodila je v kuchyni do dřezu. Neobtěžovala jsem se s mytím, dnes jsem toho udělala dost. Ryhle jsem běžele do koupelny a dala si sprchu, abych to už měla za sebou. Poté jsem měla v plánu jít za ostatními do obýváku, ale na chodbě mě zaujal rozhovor, který se ozýval z jedné místnosti.
Dveře byly otevřené, takže nešlo o nic, co bych neměla slyšet. I přes to jsem našlapovala tiše a nakoukla do pokoje, ve kterém jsem ještě nebyla, jak mi v tu chvíli došlo. V přítmí a v křeslech tam seděli Charles s Erikem, kterého jsem poznala jen podle hlasu. Seděl totiž zády ke mně. Rychle jsem pochopila, že mluví o tom, co asi před dvěma hodinami zaslechl Dean. Chtěla jsem rychle zmizet. Bála jsem se, že by mě Erik použil jako svou podporu, když jsem souhlasila s tím, že mu pomůžu.
Začala jsem couvat, ale byla jsem moc pomalá. Charles v tu chvíli zvedl pohled od šachovnice na stole. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem se odtrhnout od jeho teď za tmy brčálově modrých očí, ve kterých blikal oheň z krbu. Během sekundy mi došlo, že mě pomocí té své telepatie 'zmrazil' na místě. Mohla jsem jen myslet. Vlastně to je také zbytečné, určitě už je v mé hlavě.
Snažila jsem se pohnout, ale bylo to, jakoby mě někdo zalil do průhledného betonu. Nemohla jsem ani mrknout, nebo se podívat jinam. Myslela jsem si, že se mě snaží zhypnotizovat.
"Charlesi?" Erik do něj šťouchl ukazováčekem. Najednou všechno kolem povolilo a ja klopýtla a spadla na zem, protože jsem to nečekala. Jak nejrychleji to bylo možné jsem se vyhrabala na nohy, popadla ručník a chystala se vyběhnout z pokoje.
"Počkej!" Erikův příkaz mě zastavil se stejným účinkem, jak Charlesova tendence mrazit lidi na místě.
"Pojď sem."
Poslušně jako vycvičený pes jsem se pomalu přesunula ke gauči, který byl postavený naproti křeslům, což mi zajišťovalo dobrý výhled.
"Posaď se."
Posadila jsem se na krajíček gauče a probodávala Erika nejistým pohledem. Co má v plánu?
K mému překvapení se povzbudivě pousmál.
"Co všecho jsi slyšela?" optal se poněkud starostlivě Charles a ja začala žmoulat ručník v rukou.
"Nic, o čem bych nevěděla." odpověděla jsem a snažila se přijít na to, kdo vyhraje tu šachovou partii. Nejspíš telepat. Uchechtla jsem se.
"Nevěděla? Kdy jsi jí to řekl?" Xavier zpoza spojených prstů káravě koukl na Erika. Divila jsem se, že si ty jeho pohledy nechává líbit.
Chtěla jsem odpovědět něco ve smyslu, že on mi nic neřekl, že to všechno až Dean před večeří. Erik byl rychlejší.
"První den, co tu byla," poznamenal a lhostejně pokrčil rameny. Charles už se chystal beznadějně schovat obličej v dlaních, ale já rychle zakročila.
"Na jeho obranu, tys na mě s informacema taky nešetřil."
"Ale ty jsi měla otázky."
"Ne. Já jen chtěla domů," odsekla jsem a rozvalila se na gauči jak nejpohodlěji to šlo. Opřela jsem si hlavu o opěradlo blíž k Erikovi a nohy hodila přes druhé. Vyplázla jsem na Charlese jazyk. Jen ať se topí ve výčitkách.
Erik se zakřenil, ale hned na to opět zvážněl. "Máš na to všechno stále stejný názor?"
Zaklonila jsem hlavu, abych na něj lépe viděla. "Když já nevím," protáhla jsem a ušklíbla se. "Deanovi se nějak podařilo mi to rozmluvit. Neúmyslně."
"Ty mi nepomůžeš?"
Překvapilo mě, jak dobrý štěněcí výraz umí vytvořit.
"Nám," opravil ho Charles a pokračoval ve skenování šachovnice zamyšleným pohledem. Stejně už měl o svém dalším tahu jasno.
Koukla jsem na strop. Nechtělo se mi odpovídat. Ne teď. Ani zítra. Já tam nechci. Co když prohrajeme a stejně ta třetí světová bude? A bude to moje vina? Na druhou stranu, každá ruka je k dobru. Povzdechla jsem si a připlácla si dlaně na obličej.
"Ach jo!" zahuhlala jsem a fňukla.
Zaslechla jsem tlumené zavrzaní, jak si oba poposedli. Promluvil Charles.
"Hayley, nemusíš se bát, že by jsme kvůli tobě prohráli. Tady nejde o prohru nebo o výhru. Tady jde o to, zastavit Shawa a zabránit tak pohromě. Vím, že máš strach a také si nejsi jistá svými schopnostmi, ale právě od toho je zítra ten výcvik. Musíš si začít doopravdy věřit Hay, ne to jen hrát."
Ach. Dobře. Bylo rozhodnuto."
"Fajn. Pomůžu vám. A ty Xaviere, už mi nelez do hlavy."
"V tuhle chvíli se to hodilo," pousmál se a konečně přesunul svou věž o několik políček dopředu.
"Chm. Jdu spát. Dobrou noc," řekla jsem, když jsem se zvedala a přecházela ke dveřím.
"Dobrou."
"Dobrou noc."
Usmála jsem se na ně a chytala se zavřít dveře. Pak jsem se ale pozastavila.
"Jo a.. díky. Že jste mě vzali mezi sebe a tak."
"To nebyl problém. Jsi okouzlující osobnost," konstatoval s vážným výrazem Erik a pokýval hlavou.
"Já vím," řekla jsem. A tentokrát jsem to myslela vážně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sτεncεε ♥ sτεncεε ♥ | 28. června 2015 v 10:54 | Reagovat

Je to úžasné! Miluji tvůj styl psaní! Je to tak kvalitně napsané, že se to čte tak lehce a těším se na další část. Jestli se ji dočkám :D Protože je škoda, že nejsi tak aktivní jako dřív. :(

2 BenyA BenyA | E-mail | 16. ledna 2017 v 21:51 | Reagovat

I found this page on 13th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama